Výpovědní doba: co všechno je nutné vědět v roce 2026?

Co je výpovědní doba a proč je důležitá?

Výpovědní doba je období mezi doručením výpovědi a skutečným skončením pracovního poměru. Jinými slovy nejde o okamžitý odchod ze zaměstnání, ale o časový úsek, během kterého zaměstnanec zpravidla dál vykonává svou práci a zaměstnavatel mu za ni vyplácí mzdu. Smyslem výpovědní doby je poskytnout oběma stranám dostatek času na přípravu. Zaměstnavatel může hledat nového pracovníka a zaměstnanec má prostor zajistit si nové zaměstnání nebo dokončit rozpracované úkoly. Výpovědní doba je upravena zákoníkem práce, který stanovuje základní pravidla pro její délku i způsob počítání.

Od roku 2025 navíc platí důležitá změna, která se promítá i do pravidel pro rok 2026. Výpovědní doba už nezačíná až prvním dnem následujícího kalendářního měsíce, ale běží ode dne, kdy je výpověď doručena druhé straně. To zajišťuje zjednodušení a lepší přesnost celého procesu. Přesto je dobré znát pravidla dopředu, jelikož správné pochopení výpovědní doby vám pomůže předejít zbytečným nedorozuměním a budete přesně vědět, kdy váš pracovní poměr opravdu skončí.

Jak dlouho trvá výpovědní doba dle zákoníku práce?

Podle § 51 zákoníku práce činí výpovědní doba nejméně dva měsíce. Toto pravidlo platí jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, a vztahuje se na většinu běžných případů ukončení pracovního poměru. Kratší, minimálně jednoměsíční výpovědní doba, se uplatní pouze ve vybraných situacích, například pokud zaměstnavatel dává zaměstnanci výpověď z důvodu závažného nebo soustavného porušování pracovních povinností podle § 52 písm. f) až h) zákoníku práce.

Jak přesně se výpovědní doba počítá?

Počítání výpovědní doby se od roku 2025 změnilo. Zatímco dříve začínala vždy až prvním dnem následujícího kalendářního měsíce, nyní se počítá ode dne, kdy byla výpověď prokazatelně doručena druhé straně. Nezáleží tedy na tom, jestli výpověď předáte osobně, pošlete poštou nebo datovou schránkou. Rozhodující je okamžik jejího doručení.

Pro lepší představu si uveďme příklad. Pokud zaměstnanec doručí výpověď zaměstnavateli 15. března a platí standardní dvouměsíční výpovědní doba, pracovní poměr skončí 15. května. Jestliže byla výpověď doručena například 31. ledna, skončí výpovědní doba 31. března. Pokud však v cílovém měsíci stejné datum neexistuje, například při jednoměsíční výpovědní době doručené 31. května, pracovní poměr skončí poslední den následujícího měsíce, tedy 30. června. Tato změna značně usnadňuje výpočet výpovědní doby a zaměstnanci i zaměstnavatelé přesně vědí, od kdy do kdy výpovědní doba běží.

Je možné výpovědní dobu prodloužit?

Ano, výpovědní dobu je možné prodloužit, ale pouze za určitých podmínek. Zákoník práce stanovuje pouze její minimální délku, nikoli maximální. Zaměstnanec a zaměstnavatel se tak mohou domluvit například na tříměsíční nebo čtyřměsíční výpovědní době. Taková dohoda však musí být uzavřena písemně a prodloužení musí platit stejně pro obě strany. Zaměstnavatel tedy nemůže jednostranně stanovit delší výpovědní dobu pouze zaměstnanci.

Naopak zkrátit zákonnou výpovědní dobu dohodou zpravidla nelze. Pokud chtějí obě strany ukončit pracovní poměr dříve, řešením není kratší výpovědní doba, ale dohoda o rozvázání pracovního poměru. V takovém případě si zaměstnanec i zaměstnavatel společně určí datum skončení pracovního poměru a výpovědní doba se vůbec neuplatní. Tento způsob bývá výhodný zejména tehdy, když se obě strany chtějí na ukončení pracovního poměru domluvit bez zbytečného čekání.

Co když máte nemocenskou ve výpovědní době?

Onemocníte-li během výpovědní doby, neznamená to automaticky, že se její trvání zastaví nebo prodlouží. Záleží především na tom, kdo výpověď podal. Pokud jste dali výpověď vy jako zaměstnanec, pracovní neschopnost na délku výpovědní doby nemá vliv. Ta běží dál a pracovní poměr skončí v původně stanoveném termínu, i když budete v té době na nemocenské.

Jiná situace nastává, pokud vám výpověď dal zaměstnavatel. Dočasná pracovní neschopnost totiž patří mezi takzvané ochranné doby, během kterých zaměstnavatel zpravidla nesmí pracovní poměr výpovědí ukončit. Pokud pracovní neschopnost vznikne až během již běžící výpovědní doby, její běh se obvykle přeruší a pokračuje až po skončení nemocenské. Zaměstnanec se však může rozhodnout, že na prodloužení výpovědní doby netrvá. V takovém případě pracovní poměr skončí v původně plánovaném datu i přes probíhající pracovní neschopnost.

A co v případě těhotenství?

Těhotné zaměstnankyně mají podle zákoníku práce zvýšenou právní ochranu. Pokud jim chce dát výpověď zaměstnavatel, platí, že těhotenství také spadá mezi ochranné doby. To znamená, že zaměstnavatel zpravidla nesmí dát těhotné zaměstnankyni výpověď ani její běžící výpovědní dobu dokončit, pokud do ochranné doby spadla. Existují však výjimky stanovené zákonem, například při zrušení nebo přemístění zaměstnavatele či jeho části.

Jiná pravidla platí v případě, kdy se zaměstnankyně rozhodne pracovní poměr ukončit sama. Pokud podá výpověď z vlastní vůle nebo se se zaměstnavatelem domluví na skončení pracovního poměru, těhotenství nemá na délku ani průběh výpovědní doby vliv. Pracovní poměr tak skončí v dohodnutém nebo zákonem stanoveném termínu. Pokud si těhotná zaměstnankyně není jistá svými právy, vyplatí se konkrétní situaci konzultovat s odborníkem, protože okolnosti jednotlivých případů se mohou lišit.

Kdy máte nárok na odstupné?

Na odstupné nevzniká nárok při každé výpovědi. Zaměstnanec na něj má právo především tehdy, pokud pracovní poměr končí z důvodů na straně zaměstnavatele, typicky při zrušení pracovního místa, organizačních změnách, přemístění zaměstnavatele nebo v případě, že zaměstnanec nemůže dále vykonávat práci kvůli pracovnímu úrazu, nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí. Naopak pokud dá výpověď zaměstnanec z vlastní vůle, odstupné mu zpravidla nenáleží.

Výše odstupného závisí na délce trvání pracovního poměru. Pokud zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele méně než jeden rok, náleží mu odstupné ve výši jednonásobku průměrného měsíčního výdělku. Při zaměstnání trvajícím alespoň jeden rok, ale méně než dva roky, činí odstupné dvojnásobek průměrného měsíčního výdělku. Jestliže pracovní poměr trval dva roky a déle, zaměstnanci náleží trojnásobek průměrného měsíčního výdělku. Ve specifických případech, například při skončení pracovního poměru kvůli pracovnímu úrazu nebo nemoci z povolání, může být odstupné podle zákona výrazně vyšší.

Dostali jste výpověď a máte pochybnosti? Podívejte se, kdy je výpověď ze strany zaměstnavatele neplatná a jak se můžete bránit.